Přílohy

Vlastní povídky [Předchozí] - [Obsah] - [Následující] - [Úvod]

Psí království za misku
I potkali se dva psi. Jeden měl srst lesklou, udržovanou a na krku měl masívní obojek se zlatou známkou. Ten druhý měl srst spíše prašivou a nikdy by si žádný obojek nenechal nasadit. Při řeči přišla řada na jídlo. "Nikdo se o mě nestará, ale nestěžuji si ikdyž mám občas hlad", řekl pes bez obojku. A pes s obojkem mu navrhl: "Pojď se mnou máš-li hlad. Můj pán má spoustu krmení a má miska je každý den plná." Pes bez obojku nic nenamítal, protože každé sousto ve vlastním břiše je dobré, a tak se s ním odebral k domu myslivce, jeho majitele a pána.

Zrovna byl hon a tak byl myslivec nakonec ještě rád, že má více pomocníků. A oba psi se opravdu činili. Honili zajíce, lišky, bažanty a pochytali jich každý na 2 tucty. Večer po honu je pán, myslivec, štědře odměnil. Každý pes dostal plnou misku granulí za svou poctivě vykonanou práci.

"Vidíš? Co jsem ti říkal. U mého pána je vždycky žrádla dost", pochvaloval si myslivcův pes. Druhý pes se jen smutně podíval na misku plnou granulí a vzdychl: "Á já hlupák, že jsem tě poslechl. Dnes jsem si vyzabíjel zásobu svého žrádla na celý život a dostal jsem za to jen almužnu v podobě jedné misky granulí!"

"Jak to, že na celý život?" Zeptal se udiveně myslivcův pes. "Protože ti zajíci co jsem dneska zbytečně pobil, by mohli mít mladé a další rok by se jejich počet zvětšil o další mladé a o mladé mladých. A tak dále by se jejich počet geometricky zvyšoval stejně tak i s bažanty a liškami," odpověděl smutně pes. "A já toto vše dnes obětoval jen zábavě tvého pána a jedné misce granulí! Jak slepý jsi. Můžeš mít nadbytek a vydáváš se v nemilost pánovi za jednu misku žrádla!" Načež se otočil a proklínaje tento den odešel pryč z myslivcova domu.

Když to myslivcův pes uslyšel, zašel si hned stěžovat svému pánovi. Ten však jeho štěkot umlčel se slovy: "Psisko jedno nevděčné, když chceš můžeš jít! Kde jinde chceš dnes sehnat trochu žrádla, když venku už k jídlu nic nemáš? A už nerozčiluj nebo dostaneš pár ran holí! Já jsem tvůj pán, tak to ustanovil Bůh! Chceš se snad protivit jeho vůli?"

A tak pes musel sklopit ocas a odešel do své boudy. Otevřel psí Bibli a tiše a dlouho do noci prosil svého Boha o odpuštění za to, že se zprotivil jeho vůli. Přísahal, že další léta života odpracuje již bez reptání. Když se domodlil, lehl si na kutě a usínal s myšlenkou na toho velkého psa spasitele, který jednou vskřísí všechny stejně trpící a pokorné psy jako on z jejich hrobů a pak budou společně v nebeských lovištích lovit jen sami pro sebe.

Konec utrpení
V jisté zemi se náhle objevila droga štěstí. Najednou už nebylo potřeba peněz. Všechno bylo zadarmo, ale všichni chtěli jen drogu štěstí. Od té doby se tam pracovalo mnohem tvrději i šestnáct hodin denně. Jídlo v práci bylo zdarma i svoz pracujících by řádně organizován. Nebylo nutno vypadat skvěle. Nikdo se již nezajímal o nějaké trendy, hity, módní styly natož o nějaké náboženství a východní nauky. Nikdo se nezajímal ani o elektroniku, hudbu, exotiku, cestování ani erotiku natož o nějakou popularitu. Nikdo si už nic nezáviděl. Peníze byly na nic, protože jedinou možností jak sehnat tuto drogu bylo jít do práce.

Pro tuto drogu byli mnozí ochotni obětovat i svůj život. Pohled na zdejší lid nebyl nijak příjemný. Hygiena, čistota a upravenost byla téměř tabu. Jen plahočící se trosky zmrzačených těl s ospalýma očima protože kvůli nočnímu užívání této drogy se moc nespalo a hned ráno na to se šlo pracovat pro novou dávku. Nikdo nepečoval o svůj dům, všechno kolem chátralo a jen pozemky na nichž stály továrny tvořily světlou vijímku.

Po jistém čase mnoho lidí umíralo a přestávali se rodit děti. Tu byl přijat zákon, že za porozené dítě dostane daný pár po dávce a pak se o dítě nemusí ani starat. Vlastník továren si totiž zřídil ústavy, ve kterých si nové dělníky odchoval a vychoval. Droga se brzy rozšířila i na děti, takže chodili rovněž do práce. Sice dělaly jednodušší práci vzhledem k jejich fyzické síle. Co by taky měli jiného dělat, když ve školách nebyl nikdo kdo by se o ně postaral, protože všichni utekli pracovat pro drogu štěstí.

Na stejné planetě byla i jedna zvláštní země. V této zemi nic nechátralo a žilo se zde jako v ráji. V této zemi se ani moc nepracovalo. Byla zde jen jedna továrna vyrábějící drogu štěstí. Byla však od ostatních zemí izolována moři a oceány, takže o ní brzo nikdo nevěděl. A i kdyby věděl... droga štěstí byla přece mnohem lepší a hlavně byla přímo pod nosem...

A na této droze se v jistých zemích již nějaký čas usilovně pracuje. V této soutěži se totiž žádná druhá cena neudílí. A až někdo rozluští tajemství chemické reakce našich mozků při prožívání štěstí a dokáže vyrobit stimulátor vedoucí k reakci, či látku samotnou - může začít slavit. A to při moderní technologii nebude zas tak dlouho trvat. Možná, že je již tato droga na světě. A možná, že ji denně konzumujeme v určitých výrobcích (avšak zatím jen v malém pokusném množství) tak, aby jsme si postupně zvykali na to, že jsme jen otroci. A možná, že lze stimulovat náš mozek jistými impulsy vysílanými přes satelit za stejným účelem, tj. za vytvořením pocitu štěstí z vlastních okovů.

Největší osel ze všech
Bylo nebylo kdesi oslí království... a v něm se v jednom chlévě narodil malý oslíček. Když trochu vyrostl, začal se rozhlížet po smyslu svého života. Na každého mladého oslíka se v tomto království tehdy sypaly nabídky životních cílů ze všech stran. A tak tento mladý oslík pln elánu a životní síly měl z čeho vybírat. Avšak záhy zjistil, že není v tomto směru sám. Všude kolem bylo spousta ambiciózních oslíků a tito všichni pořád posunovali laťku jeho úspěchu pořád výš. Zjistil, že když dosáhl prvního cíle, radoval se jen chvíli, protože na obzoru se rýsoval hned další. A ten kdo nedržel krok s dobou tím všichni opovrhovali. Ani ve svých koníčcích neuspěl. Vždy když si už myslel že něčeho dosáhnul, narazil na tvrdou zahraniční konkurenci. Zjistil, že s něčím začal velmi pozdě a že mu často chybí profi vybavení na to, aby to někam dotáhl. Frustrován touto skutečností nakonec všechno vzdal. Vzdal velkou oslí soutěž, soutěž životních úspěchů a kariér, ve které ostatní oslíci neváhali doslova hazardovat se svým zdravím jen aby uspěli.

Tehdy začal přemýšlet o tom co ostatní oslíky tak žene, začal hledat souvislosti a příčiny tohoto velkého shonu. V tomto království totiž musel každý dospělý oslík za sebou táhnout káru, na které se sváží bodláčí do zámku na vysoké hoře. Za každých sto dovezených bodláků dostává pak pět bodláků jako mzdu. Aby neklesala jeho motivace bylo součástí káry speciální závěsné zařízení, na němž každému zapřaženému oslíkovi visel téměř na dosah čerstvý a šťavnatý bodlák. Součástí tohoto držáku byli i postranní klapky na oči, které občas seřizovali pověření oslíci, aby se zapřažený oslík zbytečně nerozhlížel kolem, ale aby viděl ve svém zorném poli pouze to žádoucí. A někteří oslíci se opravdu snažili. Občas slýchaval jak říkali, že se jednou i oni dostanou na zámek a už to nebudou žádní řádoví oslící, ale páni oslové. Ti měli ve svém zorném poli zavěšeny šťavnaté bodláky dva a opravdu se podle toho činili. Stávali se vychvalovaným vzorem ze strany zámeckých pánů oslů.

"Ale jak to, že si osli na zámku žijí líp než my obyčejní oslíci? Vždyť nevidím mezi nimi a námi žádné anatomické zvláštnosti. Kdo a proč to tak zařídil!?" ptal se ostatních zkušených oslíků tento mladý ještě nezkušený oslík. "To my jsme si je zvolili, protože dříve to bylo mnohem horší..." Odpovídali mu starší oslíci. "Dříve nás i bičovali oslí drábové a nedostávali jsme tak velkou mzdu za celodenní dřinu. A za to vděčíme právě těmto šlechetným zámeckým pánům oslům, kteří se postavili na stranu spravedlnosti a pak organizovali stávky. Proto jsme si je zvolili a jak sám vidíš... nyní se máme pod jejich vedením lépe. Chvála našemu pánu Bohu za to. Nyní má dokonce každý obyčejný oslík možnost dotáhnout to až na velkého a uznávaného osla, když se bude trochu více snažit. Zavěs si tedy více bodláčí před čumák a nech si seřídit postranní klapky. Tak dosáhneš mnohem dříve vysněného úspěchu."

"Ale proč nemůžeme jíst bodláčí přímo z pole odkud je svážíme, ale musíme je vozit na zámek, kde dostáváme pouhých pět bodláků za každých sto dovežených bodláků?" Ptal se dále oslík. "To nejde. Nemůžeš pojídat bodláky přímo z pole. Pole nejsou totiž naše - patří zámeckým pánům oslům. A ti, když se střídají, tak je dědí mezi sebou... takový je zákon." Tak proč se sami nejdou najíst na pole? Mají stejně pysky jako my. Nemuseli by nám takto ani platit za tu dřinu. Vždyť je to celé zbytečně komplikované!" Podivoval se oslík. "Zbláznil ses?! Co bys potom jedl ty, když nemáš vlastní pole. Buď rád, že naši zámečtí páni oslové jsou tak šlechetní a dali ti dobrou práci ty jeden nevděčníku. To je tím, že jsi nezažil co je to opravdová bída! Jen se podívej do jiných chudých zemí! Ve srovnání s nimi je u nás velký blahobyt. Ikdyž nebudeš pracovat, tak dostaneš jeden bodlák k zajištění svých základních potřeb. Tady vidíš jak jsou naši páni oslové zámečtí šlechetní. A my jsme taky rádi, že jsme si je zvolili. Oni to myslí s námi dobře, vždyť vidíš jak se o nás starají. Až budeš v důchodu sám oceníš jejich starostlivost a vděčnost za odpracované roky. Stejně tak se starají i o naše děti. Umožňují jim vzdělání. Měl by ses proto více snažit, ať máš dost bodláků na vyšší studium svých dětí, aby oni nemusely tak jako my obyčejní oslíci tak tvrdě pracovat. Vzdělání je prospěšné. Vždyť s rostoucí vzdělaností našeho rodu pak vzrůstá i počet odborníků v daných oblastech, což zaručuje, že se budeme mít jednou všichni lépe."

"A není to tak, že pak bude více pánů oslů a mnohem méně oslíků zbyde na těžkou práci? To přece bude znamenat tvrdší normy a práci na více směn!" Oponoval stále nespokojený oslík. "No právě proto by ses měl snažit už dnes, aby to nepostihlo zrovna tvoje děti. "A proč se teda velké pole zámeckých pánů oslů nerozdělí spravedlivě mezi všechny oslíky? Tím by odpadlo to všechno nepotřebné kolem a každý by si na svém poli mohl pěstovat a sklízet všechno co zasel. Už by se nemusely táhnout žádné káry ani by nebylo třeba se tolik učit. Naučit se obdělávat pole... vždyť to zvládne každý. Stejně na hlavu jednoho zámeckého osla připadá strašně moc velký kus pole, který by uživil více než tisíc obyčejných oslíků a jemu by navíc odpadly i starosti o nás - řádové oslíky, ale taky starosti o udržbu tak velkých polí." Podivoval se oslík. "To už jaksi nejde. Kdysi to našim dědům nevadilo a všichni se podíleli stejně na obhospodařování svých polí. Ti se poctivé práce nebáli. Tenkrát se věru žilo klidněji a šťastněji. Ale s rostoucí vzdělaností je čím dál více pánů oslů jež před potem z poctivé prace utíkají. A ti v žádném případě tento tvůj návrh neschválí. Proto to dnes není už možné." Postěžoval si zkušený oslík.

"V takovém případě nechci mít žádné děti, protože je nečeká nic dobrého." Řekl smutně oslík. "Naši zámečtí pánové oslové pěčlivě oceňují zakládání rodin. Zavedli dosti vysoké porodné, a taky dostáváme přídavky bodláků pro pokrývání nákladů spojených s jejich vychovávaním." Odpověděl mu zkušený oslík otec. Tak je tedy nepošlu do školy, aby neuměli řídit káru pro svážení bodláků." Namítal oslík. "To nemůžeš. Škola je povinná pro všechy a je na to dokonce zákon, tvrdě postihující tvůj záměr. Navíc jak jsem řekl nic tě to nestojí. Co když se z tvých dětí vyklubou nadaní oslíci a pak by to mohli dotáhnout daleko. Přece bys je nechtěl o tuto možnost takto okrást!" Rozčiloval se zkušený oslík otec. Mladý oslík si však jen povzdychl: "Kdyby ty pole nikdo nevlastnil bylo by to mnohem snazší. Ale i ten oslík, který si vydobil a koupil své vlastní pole není zcela vysvobozen z moci pánů oslů zámeckých. Musí zaplatit z každého metru čtverečního plochy svého pole jeden bodlák ročně zámeckým pánům oslům jako poplatek za laskavé propůjčení jejich polí k soukromému užívání. Zdá se že z našeho údělu není úniku. Je to jako zlý sen." Znechucen se pak zeptal: "A co když odmítnu tento náš úděl nést. Co když se vzdám veškerého svého úspěchu ve svém životě a odmítnu pracovat na zámecké pány osly?" To můžeš, ale jen po určitý čas. Odmítneš-li pracovat dostaneš výpověď. Pak si tě zapíšou na speciálním úřadě. A budeš dostávat jen jeden bodlák denně." Poznamenal zkušený oslík. "Takže mi chceš říct, že když se uskromním a spokojím se jen s jedním bodlákem denně, jsem zbaven tohoto údělu?" Zajásal oslík. "Ne, nejsi. Jakmile se uvolní nějaké místo pro tahače káry na svážení bodláků nabídnou ti tuto práci zase. Když ji znova odmítneš... nemáš nárok ani na jeden bodlák denně. Navíc si budeš muset donášet určité množství bodláků na zámek dál, jinak tě začnou zámečtí páni oslové stíhat za jisté příživnictví. Kdyby se ti totiž pak něco stalo... který lékař tě zdarma ošetří a až budeš v důchodě a nemohoucný... kdo tě bude zdarma živit? Aby se právě tomuto předešlo, vydali páni oslové zámečtí speciální zákon, který po tobě bude požadovat dorovnání dluhu - tedy bodláků přímo úměrné době, kterou jsi neplatil." Varoval oslíka zkušený oslík.

"Hmm... pořád cítím ve všem jakýsi pomyslný bič, který mě nutí abych vozil bodláčí pánům oslům zámecký pořád až pod nos. To není svoboda kterou hledám. Ve světle tohoto se teda stanu raději poustevníkem. Vykašlu se na všechno šťavnaté bodláčí - budu se živit třeba kořínky... je mi to jedno. Pokud neseženu nic k jídlu.. klidně umřu hladem. Lepší zemřít na hlad a mladý než umírat v bolestech způsobených shonem pod terapiemi lékařů zachránců. Musí být přeci nějaká skulinka ke svobodě! Co se to s vámi všemi stalo!?"

A tak, i přesto, že se mu všichni smáli, že je ten největší osel ze všech, nedbal posměšků jejich a odešel do ústraní, protože nevěřil tomu, že by Bůh byl tak nespravedlivý. A co bylo s oslíkem dál? To dnes nikdo neví... museli byste ho najít... a sami se ho zeptat. Teda pokud ještě žije. Říká se, že se jednou s velkou silou vrátí a ukáže všem oslíkům jak mají ze sebe sejmout jejich těžký úděl.


[Předchozí] - [Obsah] - [Následující] - [Úvod]
mesias@mymail.cz
24.05.2003