Lidská práva pro nového člověka

Kapitola 2/2 [Předchozí] - [Obsah] - [Následující] - [Úvod]

Za šesté: svoboda ve všech směrech.

Člověk není ani natolik svobodný jako jsou ptáci nebo zvířata. Cožpak pták musí procházet pasovým oddělením? Když se mu zachce, může letět třeba do Pákistánu, nepotřebuje žádné vstupní vízum. Je zvláštní, že jenom člověk zůstává spoután v národech a v hranicích. Protože národ je velký, zapomínáme na to, že jsme vězněni. Nemůžeme ani ven, ani dovnitř. Jsou to obrovská vězení a celá Země je jich plná.

Svoboda ve všech směrech znamená, že člověk, ať se narodil kdekoli, je součástí jednoho lidstva.

Národy by se měly rozplynout a náboženství zmizet, protože člověku způsobují všemožná omezení - a někdy to bývají omezení velice směšná.

Byl jsem jednou ve městě, které se jmenovalo Devas. Už dvacet let tam měli zavřený chrám jainů. Na dveřích visely tři zámky: jeden od digambarů - to je jedna jainistická sekta, druhý od další sekty - svetambarů, a třetí od policie. Chudák Mahavíra - už dvacet let je zavřený uvnitř, bez jídla, bez lázně a bez světla. Člověk neví, je-li živ či mrtev, protože je úplně zticha... alespoň by mohl zabušit na vrata a zakřičet: "Otevřte a pusťte mne ven!"

Když jsem to uviděl, ptal jsem se kolemjdoucích: "Co se tu stalo?" Šel jsem právě okolo a uviděl ty tři zámky - mohutné zámky, větší, než jste kdy viděli - a tak jsem se chtěl dozvědět, proč tam jsou.

V Devasu mají jen jeden chrám jainů, a to byl právě tento. Jainů je málo, nemají dost peněz, aby postavili chrámy dva, a tak postavili jen jeden a rozdělili si dobu pro uctívání. Do dvanácti hodin v poledne budou v chrámu digambarové, po poledni svetambarové... každý den se však strhla bitka.

Rozdíl mezi svetambary a digambary není moc velký - spiš dětinský a hloupý. Digambarové totiž uctívají Mahavíru se zavřenýma očima, zatímco svatambarové s otevřenýma. To je ten základní rozdíl.

A teď si představte sochu z mramoru... buď je zhotovena s očima otevřenýma nebo zavřenýma, pokud ovšem nepoužijete nějakého mechanismu, po jehož zapnutí by se oči otevřely a vypnutím zavřely... Takovou techniku však v Indii dosud nemají - krásná panenka, když ji položíte, zavře oči. Postavíte ji a ona zase oči otevře. Něco podobného se vymyslet dalo.

Oni přece něco vymysleli - sice primitivního, ale vymysleli. Dělá se to tak po celé Indii: když svetambarové uctívají sochu, která má zavřené oči, připevní navrch oči falešné, prostě je tam přilepí. Je to jednoduché a nevyžaduje to žádnou techniku. Každý den však vyvstával problém: v poledne, přesně ve dvanáct, svetambarové už čekají. O minutu později... digambarové ještě uctívají (a dělají to vědomě, a tak svetambarové přicházejí a začínají přilepovat na sochu oči - a strhává se bitka:

To se stalo tolikrát, že policie nakonec chrám uzavřela a nařídila jim: "Jděte k soudu, ať rozhodne ten."

A případ pokračuje - jak může soud rozhodnout, zda Mahavíra meditoval se zavřenýma nebo otevřenýma očima? Ve skutečnosti meditoval s očima napůl otevřenýma.

Žádnému dítěti by neměli rodiče vnucovat svou představu o životě - ve formě žádné teologie, filozofie nebo politického názoru. Měli by pouze pěstovat jeho inteligenci do takové vybroušenosti, aby, až dospěje, mohl začít hledat. A je to celoživotní hledání. Většina lidí dnes získává příslušnost k určitému náboženství hned po narození. Ve skutečnosti ale, nalezne-li člověk svoje náboženství v den smrti, našel ho brzy. Je to cenný poklad, který však lze získat jedině ve svobodě - a to svobodě ve všech směrech, nejenom té náboženské.

Neměly by existovat žádné národy ani žádné hranice mezi státy. Neměla by existovat žádná náboženství. Člověk by měl být považován za člověka. Proč ho vymezovat tolika přívlastky? V dnešní době není člověk svobodný v žádném ohledu.

Jednou jsem byl vězněn v Americe v oklahomském vězení. Místní úředník mi nařídil, abych se podepsal jako David Washington. Řekl jsem mu: "To je poprvé v životě, co mi někdo řekl, jak se jmenuji. Vy umíte číst myšlenky?"

Trošku ho to vyvedlo z míry. Zeptal se mě: "To je opravdu vaše jméno?" "Ovšem." "Tak si ho změňte. Nějaké jiné jméno bude stačit."

Ale já jsem řekl: "Vy přece znáte moje jméno. Nejmenuji se David Washington. Proč bych se tak měl podepisovat? A to nazýváte tuhle zemi demokracií! - a přitom tu člověk ani nemá právo podepsat se svým vlastním jménem! Jaké další svobody ještě nabízíte? A to máte na uniformě velkými písmeny napsáno ,Ministerstvo spravedlnosti, státní zástupce! Aspoň si uniformu svlečte. Já se nejmenuji David Washington, a proto se tak podepisovat nebudu... Poprvé v životě na vlastní oči vidím, jak funguje demokracie, jak funguje svoboda. Nemám ani právo podepsat se svým vlastním jménem. Z jakého důvodu?"

Odpověděl mi: "To vám neřeknu. Dostal jsem příkaz seshora: "Bude se jmenovat David Washington a pod tímto jménem bude veden i ve věznici."

Řekl jsem mu: "Tak si formulář vyplňte sám." Bylo to uprostřed noci, ve dvanáct hodin. "Vyplňte to vy, já to dělat nebudu, to odmítám - a pak podepíšu."

Pospíchal už domů, a tak formulář vyplnil sám. Podepsal jsem ho svým jménem. Podíval se na mě a řekl: "To ale nevypadá jako David Washington."

Řekl jsem mu: „Jak by mohlo? Já přece taky nevypadám jako David Washington."

Odpověděl: "Vy jste divný člověk. vždyť jste mě podvedl."

Řekl jsem mu: "Vy naopak podvádíte sám sebe. Víte přece moc dobře, jak se jmenuji. A zítra už bude vědět celý svět, že takzvané demokracie - svobodné země, v nichž se tak často mluví o svobodě - ani nedovolí lidem, aby se podepisovali svým vlastním jménem... Vy nemáte ani tušení, proč to po vás vaše nadřízené orgány požadovaly?"

Odpověděl: "Vůbec ne."

Řekl jsem mu: "To je divné, protože já to vím. Je to velmi jednoduché a logické opatření: kdybyste mě náhodou ve vězení zabili, nikdo nebude schopen vypátrat, kde a kdy jsem zmizel. Protože podle vašich formulářů a kartoték jsem nikdy ve vašem vězení nebyl, takže to, že by mě tu někdo měl zabít, by vůbec nepřicházelo v úvahu."

Ohromilo ho to. Řekl jsem mu: "To je přece jednoduché. Jinak by totiž nebylo třeba měnit mi jméno; k tomu nemáte žádné oprávnění."

Na tomto světě však neexistuje svoboda v žádném směru.

Měl jsem jít na vysokou školu. Rodiče chtěli, abych se zapsal buď na přírodní vědy, nebo na medicínu, ale já jsem jim řekl: "Jdu studovat já, nebo vy?"

Odpověděli mi: "Samozřejmě že ty, proč se ptáš?" "Pak to tedy nechte na mně," řekl jsem. "Dobrá, necháme to tedy na tobě, ale zapamatuj si - nebudeme ti dávat žádné peníze."

Řekl jsem jim: „Jak myslíte." Z domova jsem odjel bez jediné rupie. Nastoupil jsem do vlaku bez jízdenky a šel jsem za průvodčím, kterému jsem řekl: "Je to tak a tak. Dovolíte mi cestovat bez jízdenky?"

Odpověděl: "To se mi přihodilo poprvé v životě, aby za mnou někdo přišel a přiznal se. Ostatní se snaží utéct, podvést mě, ošidit. Samozřejmě že vás vezmu, a až přijedeme do univerzitní zastávky, budu stát u výstupu, aby vás nikdo neobtěžoval."

Na škole jsem šel přímo k řediteli a pověděl mu celý svůj příběh. Řekl jsem mu: "Chci studovat filozofii, ale jak to vypadá, nemám ani svobodu rozhodnout se, co bych chtěl. Nebudu dostávat žádné peníze, prosím vás tedy, abyste mi poskytl všemožná stipendia. Jinak budu filozofii studovat i za cenu, že umřu hlady."

Řekl mi: "Ne, to nedělejte, kladl bych si to za vinu. Stipendia vám dám."

Už od raného dětství jsme mrzačeni, odkrajují nám svobodu, snaží se nás vychovat podle svých představ. Jednou jsem mluvil s křesťanským misionářem a ten mi řekl: "Bůh stvořil člověka k obrazu svému."

Odpověděl jsem mu: "To je ale základ všeho otroctví. Proč by měl Bůh člověka tvořit ke svému obrazu? Kdo je to Bůh? - Dávat vlastní podobu člověku znamená ničit ho na samém počátku." To však dělají všichni otcové.

Základní právo člověka je být sám sebou.

A v autentické lidské společnosti by mělo být každému dovoleno být sám sebou - ať už si vybere, že bude jenom pískat na píšťalku, anebo že se z něho nestane nejbohatší člověk na světě, že bude jen žebrat na ulici.

Opakuji stále znovu, že svoboda je velmi cenná věc... Nemusíte být hned prezidenty, možná budete jen žebráky, kteří hrají po ulicích na flétnu. Budete však sami sebou a budete cítit hluboké uspokojení a naplnění. Dokud tohle nepoznáte, meškáte svůj vlak.

Za sedmé: jedna Země, jedno lidstvo.

Nevidím jediný důvod, proč má existovat tolik národů a států. Proč musí být na mapě světa tolik čar? Mějte na paměti, že existují pouze na mapách. Na zemi je nenajdete, ani na nebi. A mapy jsou lidský výtvor.

Existence nestvořila Zemi ve fragmentech.

Vzpomínám si na jednoho svého učitele. Byl to velmi laskavý člověk a měl vlastní vyučovací metody. Svým způsobem to byl takový odbojný duch.

Jednoho dne přišel do třídy s několika kousky lepenky, položil je na stůl a řekl nám: "Podívejte se, to je mapa světa. Já jsem ji však rozstříhal na kousky a pomíchal je. Kdo si myslí, že je dokáže správně složit a sestavit mapu světa, pojďte sem."

Zkusil to jeden, ale neuspěl, zkusil to další, ale ani jemu se nevedlo. Já jsem je zatím pozoroval a přemýšlel, proč.

Když se to už nepovedlo celkem pěti mým spolužákům, přišel jsem na řadu já. Šel jsem a obrátil všechny kousky lepenky lícem dolů. Učitel se mě zeptal: "Proč to děláš?"

Odpověděl jsem mu: „Počkejte, já na to přijdu. Těch pět přede mnou neuspělo, ale já už to mám."

Na rubové straně mapy byl obraz člověka. Složil jsem tedy člověka, to bylo snazší. Na jedné straně byl člověk, na druhé mapa celého světa. To byl klíč, který jsem hledal, stopa, na kterou jsem celou dobu čekal. Zatímco ostatní skládali jednotlivé kousky k sobě, já jsem si všiml, že je něco také na druhé straně.

Učitel mi řekl: "Ty jsi ale mazaný! Myslel jsem, že to zkusíš první, ale když ses nepřihlásil, věděl jsem, že čekáš, dokud nenajdeš k záhadě klíč. A našel jsi ten správný."

Svět je rozdělený, protože člověk je rozpolcený; člověk je rozpolcený, protože svět je rozdělený.

Začněte odkudkoli: jen dovolte lidstvu, aby bylo jedno, a uvidíte, že zmizí národy, zmizí hranice. Je to přece náš svět - jedno lidstvo, jedna Země - a my z ní můžeme udělat ráj. Teď není třeba popisovat peklo. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - je všude.

Slyšel jsem vyprávět takový příběh: zemřel jeden muž. Byl to zloděj, vrah, násilník - vyjmenujte jakýkoli zločin, dopustil se všech. A když ho andělé odnášeli, ptal se jich: "Určitě mě nesete do pekla?" "Neneseme."

Podivil se: "Jakže?" "Ty jsi dosud v pekle byl, mytě neseme do nebe. Staré peklo je prázdné, protože vám se podařilo stvořit lepší, a tak všechny hříšníky posíláme k vám."

Je to významný příběh. Rozhlédnete-li se po Zemi, uvidíte, že lidé žijí v takové bídě a utrpení, že opravdu další peklo není třeba.

My však můžeme celou situaci změnit. Země se může stát rájem. Potom nebude zapotřebí žádného dalšího ráje - ráj bude prázdný.

Za osmé: jedinečnost každého člověka.

Jednoho velmi krásného slova bylo zneužito až k nevíře, a tím slovem je rovnost.

Pár myslitelů nám tvrdí, že lidé jsou si rovni. Spojené národy prohlásily rovnost za právo každého člověka. Ale nikoho už nezajímá, že lidé si rovni nejsou a ani si nikdy rovni nebyli. Absolutně to odporuje psychologii.

Každý z nás je jedinečný.

Ve chvíli, kdy jsme si všichni rovni, tvoříme dav a ztrácíme svoji individualitu. Přestáváme být sami sebou a stáváme se pouhým kolečkem v soukolí.

Já neučím ani o rovnosti, ani o nerovnosti - já učím o jedinečnosti. Každý člověk je jedinečný a potřebuje být ve své jedinečnosti respektován. A protože jsou všichni lidé jedineční, měli by mít toto právo: zaručení rovnosti pro svůj růst v jedinečnosti.

Takový jednoduchý a zřejmý fakt: uplynulo dva tisíce let a lidstvo ze sebe nevydalo žádného dalšího Ježíše. Uplynulo dvacet pět století a nenarodil se další Gautam Buddha - a vy stále ještě tvrdíte, že lidé jsou jeden druhému rovni?

Lidé jsou jedinečné bytosti a každý by měl být respektován jako svět sám o sobě. Nikomu nejsme podřízeni ani nadřízeni - jsme tu my sami. V samotě je krása. Přestáváte být kolečkem v soukolí, davem; jste sami sebou.

Za deváté: celosvětová vláda.

Rezolutně odmítám jednotlivé vlády. Jsem pro jednu vládu pro celý svět. Znamenalo by to, že by nemohlo docházet k válkám, že by už nebylo třeba udržovat mnohamiliónové armády. Ti lidé by se mohli stát produktivní, nápomocni druhým, a pokud by splynuli s ostatními, všechna chudoba by zmizela.

V současnosti je však sedmdesát procent národního příjmu každé země vydáváno na armádu a ostatní obyvatelstvo žije ze zbývajících třiceti procent. Zaniknou-li armády, sedmdesát procent příjmů každé země bude k dispozici. Nebude muset být chudoba, nebudou muset být žebráci.

Žebráci, např. Etiopané - to je naše vina.

Na jedné straně budujeme obrovské armády a na druhé straně necháváme lidské bytosti umírat hlady. A přitom armády nej sou k ničemu. Tvoří je profesionální zabijáci, trénovaní zločinci. Jsou cvičeni jen v zabíjení.

Mluvíme přitom o lidství, mluvíme o civilizaci, a přesto vydáváme sedmdesát procent našeho příjmu na zabíjení.

Jediná celosvětová vláda by znamenala obrovskou změnu, revoluci. Celá zeměkoule by z toho měla prospěch.

Za druhé, jen celosvětová vláda může být funkční. Současné vlády funkční nejsou, neboť mají reálnou moc. Prezident nebo ministerský předseda... ve funkční vládě to bude jinak. Vezměte si například ministra pošt - je to funkční osoba, která nemá žádnou moc. Má svou práci; má svou funkci, ale nemá moc. Nemá ji zapotřebí. Nebo člověk stojící v čele státních drah - jakou ten má moc? Prezident letecké společnosti - má ten nějakou moc? To jsou funkční místa.

Jestliže bude existovat jediná vláda, stane se automaticky funkční. Současné vlády funkční být nemohou, protože obavy z vlád jiných zemí nás udržují ve strachu: "Naši předáci musejí být silní, je třeba jim dát veškerou podporu." Pokud však nebudou hrozit války, nebude nutné, aby někdo soustřeďoval ve svých rukou moc - válka je příčinou moci. A dokud ze světa nezmizí války, nemůže zmizet ani moc - neboť jdou obě ruku v ruce.

Funkční celosvětová vláda - podobně jako pošty, železnice, letecké společnosti - bude výkonná, ale nebude mít žádnou moc. Bude to nádherný svět, v němž nebudete vědět, kdo je prezidentem nebo ministerským předsedou - protože budou ve vašich službách. V současné době jsou však vašimi pány, kteří, aby udrželi moc, musejí vás držet v neustálém strachu. Pákistán chystá válku s Indií, proto musíte dát všechnu moc indickým vůdcům. Čína se chystá napadnout...

Adolf Hitler napsal ve svém životopise, že chce-li někdo zůstat u moci, musí udržovat lidi v neustálém strachu. V tomto bodě má absolutní pravdu. I šílenci mohou mít někdy pravdu.

A za desáté: meritokracie.

Demokracie selhala.

Lidstvo zažilo mnoho způsobů vlády: aristokracii, monarchii, městské demokracie - a teď jsme svědky, jak se celý svět oddává myšlence demokracie. Demokracie však nevyřešila žádný z problémů, naopak - navršila další.

Kvůli těmto problémům podporoval muž jménem Karel Marx diktaturu proletariátu. Já zastáncem této myšlenky nejsem, mám jinou ideu, která demokracii daleko předčí. Demokracie znamená vládu lidu, řízenou lidem, pro lid - to však jsou jen slova. Indie má v současnosti devět set miliónů obyvatel. Jak může mít tolik lidí najednou moc? Musí si tedy vybrat své zástupce.

Takže to není lid, kdo vládne, ale jednotlivci, které si zvolili. Na jakém základě jsou vybíráni? Podle čeho se při volbě řídíte? Dokážete vybrat správné lidí? Školili vás někdy nebo vzdělávali pro demokratický život? Ne, nic takového.

Nevědomé masy mohou být velice snadno manipulovány na základě bezvýznamných maličkostí. Tak například Nixon prohrál jednou volby s Kennedym z jediného důvodu, a to proto, že Kennedy vypadal líp na televizní obrazovce - takový byl výsledek psychoanalytické analýzy. Nixon se pak vylepšil. Do příštích voleb se naučil, jak má stát, jak chodit, jak mluvit, jak se oblékat. Dokonce barva obleku udělá na televizní obrazovce své. Oblékne-li se člověk do světlých šatů, vypadá jako duch.

Libovolné důvody... někdo umí dobře mluvit, je výborným řečníkem. To však neznamená, že z něho bude dobrý prezident. Někdo umí udělat dobré,boty - myslíte si, že ho to předurčuje být dobrým prezidentem?

Když byl Abraham Lincoln zvolen prezidentem, stalo se toto: V den jeho inauguračního proslovu k senátu byli senátoři velice rozhořčeni a uraženi - otec Abrahama Lincolna byl totiž pouhý švec a jeho syn porazil ve volbách příslušníky vysoké aristokracie. Považovali to za velikou urážku.

Jeden arogantní aristokrat to už nevydržel. Dříve než Lincoln začal hovořit, oslovil ho: "Počkejte ještě! Pamatujete si na mě? Chodil jste občas se svým otcem do mého domu, protože váš otec šil boty pro celou naši rodinu. A vy jste mu pomáhal." Celý senát se dal do smíchu. Byl to pokus Lincolna ponížit.

Avšak lidé jako Abraham Lincoln se ponížit nedají. Odpověděl: "Jsem vám vděčný, že mi připomínáte mého zesnulého otce v této chvíli. Neboť můj otec byl nejlepším ševcem v celé zemi a já si uvědomuji, že nikdy nebudu nejlepším prezidentem tak, jako byl on nejlepším ševcem. Budu ho mít stále před sebou.

Jaká kritéria berete při volbách v úvahu? Podle čeho se řídíte?

Vzhledem k tomu všemu si myslím, že dny demokracie jsou sečteny. Potřebujeme nový systém, který by byl založený na kompetenci. Na světě jsou tisíce univerzit. Proč by měli obyčejní, neinformovaní a nevědomí lidé dál vybírat své zástupce, v jejichž rukou bude po pět let soustředěna nedozírná moc? V současné době je tato moc tak veliká, že by dokázala zničit celý svět.

Meritokracie znamená, že jen lidé, kteří by byli vzděláni v určité oblasti, by také uvnitř této oblasti mohli volit. Například jen lidé pracující ve školské soustavě té které země by mohli volit ministra školství. Pak budeme mít nejlepšího ministra z možných. Ministrem financí by měl být zvolen někdo, kdo se vyzná ve financích a zná komplexní problematiku ekonomiky. Takový výběr však mohou udělat jen lidé, kteří jsou ekonomicky vzdělaní a vyznají se ve finančních záležitostech - a těch jsou tisíce. Každá funkce by měla být obsazena člověkem zvoleným odborníky.

Ministr zdravotnictví by měl být zvolen všemi lékaři, chirurgy, specialisty, vědeckými pracovníky z oboru lékařství. Tak dosáhneme výkvětu naší inteligence a budeme se moci spolehnout, že se vynasnaží, aby život všeho lidstva byl mírumilovnější, požehnanější a bohatší.

Tuto ideu nazývám meritokracií. A j akmile si zvolíme všechny tyto lidi, pak zase oni mohou vybrat prezidenta a ministerského předsedu. Oni budou naším géniem; prezidenta a ministerského předsedu budou moci vybrat z lidu anebo mezi členy parlamentu. Avšak i parlament by měl být odstupňován.

Tak například lidé, kteří mají dokončenou vysokou školu, by měli právo volit. To, že je někomu osmnáct nebo dvacet jedna let přece neznamená, že je schopen vybrat ty pravé zástupce. V jedenadvaceti letech ještě člověk neví o životě a jeho složitosti téměř nic. Ti, kdo by volili členy parlamentu nebo senátu, anebo jak to nazvete, by měli mít alespoň diplom. Tímto způsobem bychom mohli vytvořit vzdělanou, vytříbenou a kulturní vládu.

Dříve však, než bude tato vláda vytvořena, by každá země měla projít stádiem meritokracie. Jakmile meritokracie vydá své plody, pak lidé porozumí, že pokud se nám podaří sjednotit celý svět pod jednou vládou, život se pro nás může změnit v radost, bude stát za to ho žít - ne se ho odříkat, ale těšit se z něho.

Do dnešních časů vše, co se stalo, byla náhoda. Naše dějiny nebyly doposud ničím jiným než dějinami náhod. S tím musíme skončit. Musíme se rozhodnout, že naše budoucnost už náhodná nebude. Budeme ji tvořit my sami - a tvořit náš svět se může pro nás stát nejvelkolepějším tvořením, jaké existuje.


[Předchozí] - [Obsah] - [Následující] - [Úvod]
mesias@mymail.cz
24.05.2003